Lampiónový průvod aneb kterak svatý Martin Telnicí projížděl…

Je 17. listopad roku dvoutisícího jedenáctého. Na hřišti u rybníka se shromažďují lidé vzrostlí i menšího vzrůstu. Ti drží připravené lucerny a pochodně-lampióny. Ale co to? Ani v jedné z nich neblikotá světýlko. Je slyšet zvuk kytary a zpěv podzimně laděných písní.

A v tom…v dáli dusot kopyt a za rybníkem se rýsuje postava v rytířské kápi cválající na koni. Je pořád zřetelnější a teď míří mezi shluk dětí a představuje se. Martin…a zbloudil, hledá cestu k nejbližšímu hradišti. Několik lidí radí, kudy dál, rytíř děkuje, zběžně odhodí pytel s perníčky a daruje světlo do lucerniček a jak se objevil, tak rychle zase mizí. No co, světlo z jeho lucerny se zrovna hodí a ke konci cesty přijdou určitě vhod i perníčky. Ještě mluvil o tom, že je dobré se rozdělit – na to snad také nezapomeneme.

Světelný průvod v počtu sedmdesáti rozžatých světýlek se vydává na cestu na nádvoří u kostela. Tam na mírně vymrzlé poutníky čeká teplý čaj a martinské rohlíčky. Loučí se zpěvem a společným popovídáním.

Děkujeme Ti, Martine, žes zabloudil zrovna do našich končin. Děkujeme za sladké laskominy a doufáme, že někdy přijedeš mezi nás oslavit svůj svátek, nebo nám aspoň pošleš svého bílého koně k zimním radovánkám.